Co děláme, když se bojíme? Jak v hlavě zapudit nejhorší scénáře?
Tenhle příběh znám už dávno. Doslova si ho nepamatuji a zdroj neznám. A tak jsem ho trochu přibarvila a přepsala, jako bych já byla ten vyděšený mladík.
Občas jezdím přes Brdy, kde lišky dávají dobrou noc, Kdysi tu býval vojenský prostor a není tu mobilní signál. Nedávno jsem špatně zabočil a zajel na místo, které neznám. Najednou "kdkdkdkdkdkd", auto zpomaluje a já koukám – píchlé kolo, guma prázdná až na ráfek. Jak se mi to mohlo stát?
V kufru pod rohožkou mám náhradní kolo, nemůže být těžké ho vyměnit. Vyndám kolo a hledám hever - není tam. Brašna s nářadím – také nic. Co teď? V dálce vidím nějakou boudu – že by chata? Nebo tam někdo bydlí? Á – teď se rozsvítilo, super, tam někdo bude. Třeba tam mají hever.
Nechám auto na krajnici a vyrazím. Stmívá se, nikde nikdo, jak tak pochoduju, začínám se bát. Auto za mnou je stejně daleko jako podivné stavení přede mnou a já si představuji, co mne asi čeká. Zaklepu, a co pak? Co když mi nikdo neotevře? Co když mi nebudou chtít pomoci? Co když mi ten hever nepůjčí? Co když se v té boudě děje něco nekalého? Co když mne spoutají a… Úzkost se stupňuje, ale já už nemám jinou možnost. Jít zpátky k autu nic neřeší, signál pořád žádný, takže to musím risknout.
Beru z krajnice kámen a dávám ho do kapsy. Ze stromu u silnice ulomím větev a je mi trochu lépe. Už jsem u boudy, všude ticho, jen skrz malé špinavé skleněné tabulky ve dveřích je poznat, že se uvnitř svítí. Zaklepu na okénko - nic. Znovu – zase nic. Beru za kliku – zamčeno. Co se to tam sakra děje? Beru kámen a okénko rozbiju. V tom se z chatky vyřítí odulý chlapík a jde po mně. "Já to věděl, to bude nějaká levárna", vyděsím se. Napřáhnu klacek, až chlapík zavrávorá a zakřičím: "Koukej mi půjčit ten hever, nebo řeknu policii, co tu provádíš!"